~ Xavier Institute for Gifted Youngsters

Keira

Osud jí do vínku opravdu neměl nadělovat rezavou barvu vlasů, protože veřejnost s tím často měla nějaký problém a Keira si nemohla nevšimnout, jak to lidi stále překvapuje. Dělaly jí to konec konců už děti ve školce, takže byla do jisté míry zvyklá. Popravdě, Keira nevěděla, jak na tu dívku má reagovat. Než sáhla na kliku, tak si připravila dokonce věty, které by v případě nouze a velkého trapného ticha mohla použít, ale teď už jí nenapadalo nic. Byla zdrcená ze svých seznamovacích neúspěchů.
Ahoj.. stačila pípnout, než za sebou děvče ve svém podivné formě, stačilo zavřít dveře. Ani jí to tak moc nepřekvapovalalo, každý tady bude mít nějakou úžasnou schopnost, takže si Keira už začínala pomalu zvykat.
Samozřemě, že zaslechla to, co se odehrávalo na chodbě, ale popravdě jí to v tuto chvíli nějak nezaujalo, protože byla zahleděla sobecky do svých vnitřních problému, které se jí samotné zdály být důležitější. Keira si nebyla tak úplně jistá, jestli má smůlu na velice introvertní lidi, nebo je jen nesympatická a už na první pohled odpudivá.
Pro ní jako sedmnáctileté děvče, to bylo hodně důležité, toužila vědět, jak působí na druhé lidí a zatím to poznání bylo dosti šokující. Už od dětství si na ní děti kvůli jejímu vhledu, tedy přesněji kvůli barvě jejich vlasů, ukazovaly a ona doufala, že se někdy najde někdo, kdo se přenese přes první dojem. Nebo se ta dívka snad jen bála? Byla až tak plachá?
Keira nevěděla, co dál dělat, proto odevzdaně ležela na posteli a snažila se zklidnit své srdce, jež jí bilo jako na poplach. Byla rozrušená a zelené oči se jí plnily slzami, které se neúprosně drály na povrch. Představovala si to úplně jinak..

Lena

Se nakonec dostala do svého pokoje, i když si musela chvíli počkat, než se dovnitř narvou ostatní. Pokoj byl jak jinak než prázdný, nevypadalo to, že by ho měla s někým sdílet, což jí na jednu stranu uklidnilo, ale docela jí to i mrzelo. Nebylo ani poledne a ona uslyšela díky oteřenému oknu pneumatiky auta skřípějící na štěrku. Chvíli poslouchala co se bude dít dál, když zaslechla na štěrku kroky. Rychle tedy vykoukla z okna, avšak zahlédla už jen temeno jedné z příchozích postav. Rozhodla se tedy využít typycké zbraně teenagerů, poslouchání cizích rozhovorů skrze pootevřené dveře. Navíc poloha pokoje naproti schodišti jí poskytovala mnohem lepší zvuk. Tato pozice jí však dovolila vyslechnou celý rozhovor mezi profesorem a nějakou ženou, jejíž hlas zněl jako hlas staré pany v přechodu se zaraženými větry. Z toho co pochopila to byla kontrolorka, asi si přišla obhlédnout zda všechno funguje a Lena pochybovala, že pravé poslání této školy ta žena znala. Jejich rozhovor nebyl, až na profesorovy tlachy o mutacích, nijak zajímavý avšak skutečnost, že měly být kontolovány pokoje se jí moc nelíbila. Co by asi taková kontrolorka řekla na to, kdyby v pokoji našla dívčinu oblečenou jak z cirkusu, která se štítí jakéhokoli fyzického kontaktu a navíc v jejím pokoji nebylo mc stop po něčem, co by značilo, že se učí. A pak jí něco napadlo. Budu se učit francouzská slovíčka a tak to bude vypadat důvěryhodně! Pak si, ale uvědomí, že jí nechala ve společenské místnosti, když hrála na kytaru. Asi mi nezbyde, než si pro ní dojít. Ale v tomhle? Koukne se na sebe. Ztěží by vysvětlovala, proč nosí plesové rukavice uprostřed parného dne, navíc když by měla nosit spíše uniformu. Uniforma! To je ono! Otevře skříň a jejímu pohledu se naskytně něco, k čemu bůhvíproč cítila odpor. Vše v šedých barvách a tak nemoderní, až z toho módní magazíny plakaly. Avšak se nedalo nic dělat a tak opatrně svlékla své oblečení a nastrkala ho do skříní. Sama si pak oblékla halenku, sukni, podkolenky a střevíce...na halenku dosti nehezkou blůzku a trochu si i upravila vlasy. Když se podívala do zrcadla musela se pochválit. Vypadala jako dokonalá žačka internátní školy, jejíž rodiče jí touto volbou dláždí cestu úspěšné hospodyňky. Pak vyšla z pokoje a pomalu sestoupila na přízemí. Vše bylo v pohodě, jen se musela vyvarovat doteku. Dole na poschodí se setkala s Profesorem a tou ženskou. Byla vysoká a doscela pohledná, ale už na první pohled velice nesympatická. Lena se usmála na profesora. Excuse-moi, Monsieur Le Proffeseur. J`ai oublie mon Livre des mots francaises. Ehm..tedy zapoměla jsem si tu učebnici. omlouvám se za vyrušení. Se slabou úklonou se otočí a zamíří do společenské místnosti, kde se nachází její učebnice. Merde! C`est n`est pas bon. Pomyslí si vduchu.

James

"Mám 20." odpovedal som Kenovi. Odpovedal som Kenovi. S mojim vekom som mal začať študovať už dávno. No okrem základných vedomostí som nevedel skoro nič. Len z televízie a novín. Ale tam píšu kadečo. Odrazu Ken upozorní na hlasy z chodby. Bola celkom priestranná a zvuk z nej sa šíril pomerne ďaleko, čo je pochopiteľné.
"Pán X a seňorita?" spýtal som sa mierne nechápavo. Teda aspoň z toho, čo som zachytil. Teda jeden hlas patril jemu a druhý bol ženský a nepripadal mi ako hlas nejakej starej panie.

Sam

Odkašlal si a uhnul pohledem, protože ho trošku mrzelo to, že to celé podělal už když vlezl do pokoje. "Promiň... Alexi." Omluvil se a posadil se na svojí postel. "Netuším, ale můžu to zjístit!" Na tváři se mu objevil dost zvrácený úsměv, ze kterého bylo jasně znát, co má v plánu. Tedy, nejspíš nebyl nejlepší nápad nabourat se do hlavy největšímu mistrovi čtení myšlenek, který nejspíš sám věděl, co dělá každý student v celé budově, ale Sam byl teenager, kterého prostě taková drobnost nemohla zastavit. Začal se soustředit a přiložil si prsty ke spánku. Ještě jednou se podíval na Alexe, který by s tím určitě nesouhlasil. Vypadal jako dost slušný kluk, který by určitě nechtěl, aby jeho spolubydlící četl myšlenky profesoru Xavierovi. Ale Sam byl prostě Sam. Začal se soustředit a hledat, kde asi profesor Xavier je. Tohle pro něj byl docela těžký úkol, protože si tuhle schopnost ještě dokonale neosvojil. Ale nějak to trénovat musel, že jo.

Alex
Možná jsem na to nevypadal, ale uvnitř jsem byl hodně, ale hodně zvědavý člověk, takže jsem myslel, že malé vlezení do hlavy by nemuselo uškodit.
Sedl jsem si na postel a chvíli jsem sledoval Sama, jak se drží za palici.
Přišlo mi impozantní, že jsou jeho schopnosti na takové úrovni. Já jsem uměl maximálně zvednout pár jablek.
Tohle byl bod, kdy jsem se rozhodl, že se zlepším ať to stojí, co to stojí.
Tak?

Lena

Měla co dělat, aby se nezačala červenat a nepropadla se na místě hanbou. Teď už jí ten nápad s učebnicí nepřišel tak chytrý, nýbrž totálně vypatlaný. A-Ano profesore! Pomyslí si a slušným pomalým krokem, který se slušil na žačku prestižní školy jejíž rodiče museli být nechutně bohatí, aby jí dopřáli takovéto vzdělání, dojde do společenské místnosti a ze stolu sebere svou učebnici francouzských slovíček. Pak se obdobně pomalým krokem vydá na patro zpět do svého pokoje, i když by schodiště nejradši vyběhla po třech schodech, tŕískla za sebou dveřmi a mlátila se do hlavy za ten absolutně neinteligentní nápad. Jenomže běhání po chotbách by jí a hlavně profesorovi moc nepomohlo a tak se musí držet na uzdě. Profesor a žena mezitím zmizeli ve sborovně a tak vypadal vzduch čistý. Zajímalo by mě, jestli jsem tak blbá, nebo jenom infantilní! Jak mě mohla napadnout taková blbost...jestli kvůli mě budou problémy...a Profesor mě vyhodí..co budu pak dělat? Toulat se, dŕít za pár šupů nebo za něco teplého do žaludku a spát bůhvíkde? Sakra...sakra... Její negativní myšlenky se prostorem šířily jako odér dobře uzrálých olomouckých tvarůžků, i když zachytit je mohli jen dva lidé v tomto domě. Lena se pak zavře v pokoji a navlečená do těch odporně kousajících šedých hadrů se neuvěřitelně potila, ale musela zůstat tak jak byla, aby něco nepodélala ještě více, kdyby byly kontroly pokojů. Chvíli tak seděla a pŕemýšlela o spoustě věcech, na které chtěla zapomenout...vévodila tomu vzpomínka, jak nechtěně téměř zabila svého bratra a také strach, že se to někdo dozví a jakékoli šance o navázaní přátelství se tak zmaří. Pak uslyšela v hlavě profesorův hlas, nebo myšlenky nebo co to bylo. Říkal, že už mohou vylézt a tak si shodila sako, rozepla pár knoflíčků u blůzky, aby se tak nepotila
a natáhla si na ruce své rukavice až po lokty. Pak pomalu sešla dolů za Profesorem a uvnitř se hluboce styděla za to co předtím udélala. Sešla až dolů a vyčkávala, jestli přijde nějaké pokárání, nebo hůře trest.

Keira

Když Aine vylezla z koupelná a na tváři se jí zračil mírný úsměv, tak Keira málem oněměla. Ležela jen tak na posteli, a když ses tichým vrznutím otevřely dveře, div nenadskočila. Co měla teď dělat? Aine se začala chovat naprosto normálně, sice bylo vidět, jak je její hlas nejistý a i ten plachý úsměv nasvědčoval tomu, že se cítí vystresovaně, ale jinak byla více než přívětivá.
Keira se nejprve zarazila a na její tváři se vystřídalo několik výrazů, které proběhly ve velmi rychlém sletu, takže zaražený pohled vydržel jen chvíli a ona doufala, že jej Aine ani nepostřehla.
Nasucho polknula, až jí zaškrábalo v krku a stejně nejistým hlasem jako sama Aine promluvila. S-Samozřejmě, nic se neděje.. Já jsem Keira, těší mě. řekla nejpřívětivějším způsobem, jakého byla v té chvíli schopna a lehkým pohybem seskočila z postele, načeš se vyhoupla na nohy. Zdálo se jí býti krajně nevhodné, aby ve chvíli seznamování ležela na posteli jako vyvržený vorvaň. Musela se snažit! Chtěla se přeci seznamovat, ne?
Pár slziček, které jí stekly po tváři, než dívčina stačila vejít zpět do pokoje na Keiřině tváři zanechaly lehce patrnou stopu v podobě dvou lesklých mokrých cestiček na jejich líčkách. Toho se zbavila rychlým setřením hřbetem ruky.
Omlouvám se, že jsem se tu tak nastěhovala bez toho, aby na tebe počkala. Snad jsem ti ve skříni nezabrala žádnou z tvých přihrádek, kdyžtak se podívej a já si to odklidím. R-Ráda se přizpůsobím čemukoliv. vyrazila Keira z úst dlouhou větu, která se jí během několik sekund usilovného přemýšlení urodila v hlavě. Byla vidět, že její slova jsou upřímná, už jenom to, že se zakoktávala naznačovalo tomu, jak moc jí na seznámení s Aine záleží. Už nechtěla chybovat, chyb už udělala mnoho a teď se chtěla naučit žít v klidu a v pohodě mezi přáteli, na které by se případně mohla spolehnout jak ona, tak oni na ní.

Sam

Odkašlal si a nechal toho. "No.. Nic jsem se nedozvěděl. Snad jen kromě toho, že má profesor Xavier smysl pro humor." Odpověděl Alexovi a oddychl si. Bylo to docela těžké a Sama bolela hlava. Věděl, že by si teď měl lehnout a radši na nic dalšího nemyslet. To by ale nebyl on. Chtěl si co nejdřív zdokonalit své schopnosti a to spánkem nešlo. Zhluboka se nadechl. A znovu si přiložil prsty ke spánku. Nemusel to dělat když četl myšlenky, protože to zvládl i bez toho. Ale když se chtěl někomu dostat do hlavy, musel si přiložit dva prsty ke spánku, tak jako to dělal profesor. Však ho to taky naučil on. Sam tu schopnost ale moc dobře neovládal, takže ho z toho vždycky strašně bolela hlava. Ale byl to ten nejlepší trénink. Zavřel oči. "Nemyslím si, profesore, není tohle přesně to, co jste chtěl? Abych se učil používat tuhle schopnost? Myslím si, že mi to už celkem jde." Bylo to neúnosné. Sama neskutečně bolela hlava a profesor Xavier to určitě moc dobře věděl. Alex si toho taky určitě všiml, protože Sam dost zrudl a třepal se. Nechtěl toho ale nechat. Chtěl v tom být dobrý. Lepší než profesor.

Alex
Chvíli jsem pozoroval Sama. Při zmínce, že má profesor smysl pro humor jsem se usmál. Došle jsem k posteli a natáhl se. Pak jsem se podíval na Červenou Samkulku.
Nemusel jsem číst myšlenky, aby mi došlo, že chce trénovat své schopnosti.
Nepřepínej se, dej tomu čas. Všechno přijde tehdy, až bude vhodná doba. řekl jsem.
Zítra to začne. Byl jsem celkem zvědavý, jak tady vypadá školní den. Jestli jsou hodiny na rozvíjení schopností. Pak třeba nějaká fyzička nebo tak něco. To všechno pro mě leželo ve hvězdách.

"Lena, oceňujem tvoju snahu, no prosím... Snažím sa vás zachovať v bezpečí. Ste ešte len deti. Veci, ako sú tieto, nepotrebujete zatiaľ riešiť. Na to sme tu my." Odvetil s miernym úsmevom. Nechcel ju predsa vystrašiť. Ani trestať. Vedel, že to neurobila so zlým úmyslom a že chcela len pomôcť... No ak by sa o ňu začala inšpektorka viac zaujímať, jeho schopnosti by už veľmi nepomohli, ako pri celej obhliadke. Zmenil a zakryl všetko, čo sa dalo a stálo ho to veľeľa síl. Deň však ešte nie je pri konci... Musí toho ešte toľko stihnúť.
"Užívaj si zbytok prázdnin." Riekol ešte predtým, než sa dal chodbou späť do zborovne za zvuku svojho vozíka, keď odrazu zacítil, ako sa neodbytný Sam snaží dostať do jeho hlavy. Veľmi sebavedomý chlapec. Aj on sám bol niekedy taký... Príliš zvedavý. Veľmi rád prekonával hranice vlastných schopností na úkor informácií, ktoré sa dozvedel. Informácií, ktoré ho dokázali raniť, zmeniť jeho aspekt a uhol pohľadu, s akým sa díval na svet. Nakoniec sám uznal, že tieto intímne, príliš súkromné myšlienky a postoje by si mal každý nechať pre seba a on by nemal byť tým, kto ich bude odhaľovať. Cítil, že sa mladý Sam premáha a takmer hneď ho zo svojej mysle vytlačil. Nebolo to ľahké, jeho snaha bola naozaj dosť neochvejná, no nedovolil by mu v tom pokračovať.
"Samuel, myseľ je chrámom duše človeka, najposvätnejšia pôda. Vstupovať do nej hlbšie, než len povrchovo je náročné. Časom to pochopíš. Školský rok ešte nezačal, no teší ma tvoj záujem. Nepreceňuj však svoje sily a ja ti sľubujem, že raz, ak na to príde správna chvíľa, ti prepožičiam Cerebro." Jeho hlas v hlave chlapca znel trocha otcovsky, no nežne. Starostlivo. Charles sa oňho úprimne bál. Vedel, aké riziká sa spojujú s telepatiou a nechcel, aby sa mu čokoľvek stalo. Bude to jedna z najťažších výuk zo všetkých...

Sam

Ta hlava opravdu bolela, ale stálo to za to, co profesor řekl. Sama nejvíc zaujala ta věta o Cerebru. Nikdy dřív se o to nezajímal, ale leccos o tom slyšel a rozhodně to znělo neskutečně zajímavě. "Dobře, profesore.. Omlouvám se." To bylo to poslední, co profesor Xavier mohl slyšet. Pak se Sam pustil své hlavy a musel si okamžitě lehnout na postel, na které seděl. Těžce oddychoval a měl zavřené oči. Věřil si ale, že to jednoho dne dokáže ovládat tak, aby ho ta hlava tolik nebolela. Měl profesora Xaviera. Nejlepšího muže, kterého kdy potkal. Měl ho vážně moc rád. Dalo by se říct, že nahradil otce, kterého se Sam vzdal. To nejzvláštnější na tom všem ale bylo, že profesora bral jako někoho, koho za každou cenu musí překonat. Chtěl být opravdu lepší než on. Otázka zní: Proč? Copak nestačilo to, že dokázal číst myšlenky lidem, kteří mu byli na blízku? Možná ani Samuel sám neznal odpověď na tu otázku. Třeba se jeho cíl změní, až více dospěje. Ale možná ne... Co když to bude ještě horší? Uvidíme.
Sam se ještě koukl na Alexe, který byl na posteli naproti a levou rukou směrem k němu. "Jsem.. Jsem v pohodě." Jedna z výhod čtení myšlenek.

Zaira

Celé popoludnie strávila za dverami priestoru určeného pre profesorov, no po niekoľkých hodinách študovania i tak nepodstatných spisov sa rozhodla, že je na čase dať si pauzu, podporenú navyše neočakávaným oznamom od Charlesa. Aj napriek tomu, že bol určený študentom, z istých dôvodov ešte ostala sedieť na svojom mieste. Teraz však, po uplynutí istého času, ju už len typický zvuk vysokých topánok vyprevadí z miestnosti. Jej kroky smerujú priamo po jednej z chodieb, netradične prázdnych. Jediná osoba, ktorú po niekoľkých metroch zbadá, je Charles. Po krátkej analýze súdi, že nevyzerá nijak obzvlášť znepokojene, vystrašene, či nervózne. Sama nevie čo bolo dôvodom odvolania všetkého študenstva na izby a popravde, nemôže zatajiť, že ju to zaujíma. A keďže ide o Charlesa, aj on určite vie, že ju premáha istá dávka zvedavosti.
"Všetko v poriadku?"
Hlas ma pokojný, podľa všetkého sa niet prečo znepokojovať. Otázku položí skôr zo slušnosti, aj napriek tomu očakáva aspoň o čosi konkrétnejšiu odpoveď.

Lena

Omluvně sklopí hlavu, když jí prosfesor řekne svých pár slov. Ty nejsou kupodivu káravé, nebo nějak nštvané, ale starostlivé a tak pochopila, že se o ní a o všechny studenty bojí a chce je chránit. Dobrá Profesore Xaviere...chápu vás a budu se snažit se takovýmto hloupostem pro příště vyvyrovat. To že se jí profesr rozhodl nepotrestat, co víc když z jeho hlasu vycítila obavy o ní samou a ostatní studenty, její mizerná nálada se jí zlepšila. C`est magnifique monsieur le professeur. Merci beaucoup! Mile se na něj usměje a pomalými kroky se vydá zase do svého pokoje. S takovýmto tempem bude nožní kulturista, už dnes ty schody vycházela snad po sté. S mnohem lepší náladou vejde do svého prázdného pokoje, uloží se na postel a dá se do studia francouzských sprostých slovíček, která předchozí majitel sepsal na lísteček, který strčil za obálku knihy.